Jan Nedoma přišel na svět v roce 1946 v Sokolnici u Brna. To říká, když si nechce přiznat, že je Pražák. Taky tvrdí, že je úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem, ale v nitru mu hlodá, že by byl raději spisovatelem.

Stát se spisovatelem se mu málem povedlo.

Totiž: po sovětské okupaci došlo k výrazné redukci počtu spisovatelů, ze Svazu československých spisovatelů byli vyhoštění všichni, kteří se nevhodně projevili na IV. sjezdu v r. 1967, kteří půl roku v rámci Pražského jara otravovali režim svobodomyslnými texty v Literárkách a jim podobných novinách a časopisech.

Důsledky této čistky se staly málem osudnými pro celou spisovatelskou obec. Proto se Svaz rozhodl získat čerstvou nerevizionistickou krev a provedl nábor talentů. Nedoma se ocitnul mezi talenty, ovšem šel na to úplně špatně. Popisoval vše tak realisticky, upřímně, od srdce, že ho vždycky a ve všech nakladatelstvích přivítali mlčením a pak ho vyhodili i s předloženým textem.

Ještě že se mohl živit jako geodet. Uložil desky s literárním dílem do šuplíku a časem na ně zapomněl. Vzpomněl si na ně při společenském rozprávění s přáteli a pod tlakem desky vydal. Tvrdí, že najít je mu dalo pořádnou fušku.     

Přátelé ho přesvědčili a tak nyní vydává soubor povídek „Jak jsem se nestal spisovatelem“. Je to velmi poutavé čtení, vynikající dokument, tak nějak se žilo v sedmdesátých letech. V době, kdy nic nešlo bez povolení, kdy dominantním jevem byl nedostatek běžných životních potřeb.

Lidé přesto žili, měli rodiny, milovali se, marodili, umírali, sháněli chléb vezdejší. O tom to je!

Jsou to velmi české „Opožděné reportáže“.

František Janovský (2012)